Když se ocitnete v Beňově, mezi prvními domky Vás přivítá brána do stájí. Nenápadné stáje Vám nabídnou mnohem víc než jen dostihové koně. Bije v nich obrovské srdce, které tluče díky jezdeckému spolku skládajícího se ze skupiny nadšenců a milovníků koní v čele s předsedou Kamilem Bukvou a trenéry Evou a Radimem Petříkovými.

Právě oni nám umožnili nahlédnout pod pokličku dostihového světa a objevit krásu plnokrevníků.

Sacamiro a Maková Panenka ze stáje Beňov I Foto Karin z horseboooku

Tento spolek byl založen před více než 50 lety a může se pyšnit mnoha úspěchy, ať už z řad koní či jezdců. V roce 2022 ve Velké pardubické skončil jejich kůň Sacamiro na třetím místě a svěřenkyně Maková Panenka se umístila na prvním místě v nejtěžším dostihu pro klisny v Česku – dostihu Laty Brandisové. Cenný Monarcho dokázal vyhrát v překážkovém šampionátu pro 4leté a 5leté koně ve Slušovicích.

Vítězka dostihu Laty Brandísové Maková Panenka I Foto od majitele koně Jiřího Martince

Najdeme u Vás ve stáji jen dostihové koně?

Eva P.: Jsou tu v podstatě jen plnokrevní koně a poník. Kromě poníka se dostihovému sportu nevěnuje pouze jeden kůň. Ten slouží k výcviku dětí, a jako odměna pro děvčata, která nám chodí s koňmi vypomáhat, a to aktivní účastí na hobby závodech.

Kůň po dostihové kariéře jako učitel pro děti?

Eva P.: Ano, je to 21letý valach, který ještě loni složil s holkama drezurní licenci. Má vychozené Lkové drezury. Skákat se mu už moc nechce, ale drezury chodí přes 60 %. Plnokrevník sice chody jako hannoverák prostě nemá, ale je to voják, který si odvede svoji práci a umí zvládnout všechny cviky za šest, což byl vždycky na závodech náš cíl.

Většina lidí si řekne, že koně z dostihů si nikdy nevezme, protože je to nebezpečné. Jak to, že u Vás to jde?

Eva P.: My totiž ten trénink děláme úplně jinak. Máme sice cvalovou „dráhu“ – v terénu – klikatou a se spoustou lesní zvěře, a tak člověk musí být neustále ve střehu. Naši koně chodí denně do terénu a pracují tam. Všechna děvčata, která nám pomáhají s koňmi, vedeme k základům sportovního ježdění, a proto i na vyjížďce dokážou s koňmi pracovat. Máme je díky tomu přiježděné a poohýbané. Například Cenný Monarcho šel loni během sezóny parkury.

Dostihový kůň šel v sezoně parkur?

Eva P.: Vyšlo to tak, že v červenci a srpnu neměl kde běhat, nato si odskočil na parkury. Byl 4letý, velice charakterní a příprava na parkurové závody mu zpestřila dostihový trénink. Tři týdny na to dokázal vyhrát překážkový dostih ve Slušovicích.

Snažíme se s koňmi v zimě jezdit do haly, absolvují klasickou skokovou gymnastiku, takže pak není takový problém při přechodu koně z dostihů do sportu.

Takže trénink na dostihy probíhá v terénu?

Eva P.: Ano, koně jsou díky tomu velice charakterní, nic je nepřekvapí. Nemají tak podrážděnou nervovou soustavu, jako když vyjdou jen na dráhu, zacválají a jdou zpět. Cvalové práce probíhají ob den a v dnu aktivního odpočinku se jdou do terénu vyklusat. Místní terén je nádherný – všude kopečky, potok, les, takže koním potom v Pardubicích nedělají problémy skoky přes vodu, seskoky, výskoky a podobně – téměř denně to musí řešit „na vyjížďce“.

Trenérka Eva Petříková a její kůň Sacamiro | Foto Karin z horseboooku

Samozřejmě některým koním může stereotyp vyhovovat, každý kůň je jiný. Ale například naše nová kobyla hodinaří a tento systém práce, kdy stereotyp nezažívá, jí pomáhá, uklidňuje ji a mění ji.

Jak je to s výběrem koně do dostihů? Podle čeho se takový kůň vybírá?

Eva P.: Většinou je to prostě náhoda, třeba v případě Makové Panenky si jeli její nynější majitelé pro poníka, a nakonec k němu přikoupili i Makovou Panenku. V případě Sacamira se manželovi líbil jeho původ, i když to byl kůň bez kariéry.

Byl pro Vás dostihový sport vždy vášeň?

Eva P.: Vlastně ano. Přestože jsem si přičichla i ke sportu, celý život jezdím vlastně plnokrevné koně. Začínala jsem v dostihové stáji v Tršicích, následně jsem pět let strávila v Anglii. Manžel Radim má na svém kontě téměř 300 startů. Jezdil i v Itálii a dokázal jako amatérský jezdec vyhrát Cenu Labe, což je u nás druhý největší dostih.

Trenérka Eva Petříková převzala v roce 2022 cenu: Osobnost roku

Měl jste někdy strach?

Radim P.: Pokaždé (Smích). Ale samozřejmě, na některých koních se člověk cítí bezpečněji. Když jsem jezdíval já, tak jsem měl třeba 20 startů za rok, takže to nebylo mnoho. Ale za dob mé největší slávy jsem to tolik nevnímal. Tehdy jsem v Pardubicích jezdil čtyři koně a ze tří jsem spadl, ale vůbec mi to nepřišlo. Často jsem jezdil i debutanty, kteří šli poprvé přes překážky.

A kde se vlastně berou žokejové na závody?

Radim P.: No, na internetu (smích). Aktuálně je problém s tím, že je u nás jezdců málo. A samozřejmě čím lepší kůň, tím snáz se ti jezdci hledají.

Dostihoví jezdci vlastně koně neznají – na angažmá do sedla se dohodneme třeba na jiných dostizích a v samotném dostihu si na koně sednou poprvé.

Jak dokážou odjet koně, které neznají?

Radim P.: Jezdci se musí spoléhat na to, co jim deset minut před startem řekne o koni trenér, a musí mu věřit. Samozřejmě že pro profesionální jezdce to není takový problém. Nám například loni jezdil koně Honza Faltejsek, to je profesionál na slovo vzatý, kterému člověk nemusel nic vysvětlovat. My jsme mu jen řekli, co po něm chceme, a on to prostě dokázal.

Dnes to žokejové dělají tak, že si pustí záznamy z předešlých dostihů, a podle toho vidí, co bylo za problém, proč kůň závod nedokončil, a může se na to připravit. To je velká výhoda dnešní doby.

Cenný Monarcho na závodišti Slušovice I Foto Silulishka

Setkáváte se s negativními reakcemi na dostihy?

Radim P.: Ano, ale většinou to pramení z neznalosti. Kůň rád závodí, teda většinou. Anglický plnokrevník k tomu byl vlastně vyšlechtěn. Ono si mnoho lidí neuvědomuje, kolik je za tím práce, než ten kůň může jít na dráhu. Trenér tam prostě nemůže poslat nepřipraveného koně. Ti koně musí mít určitou úroveň.

Eva P.: Příkladem mohou být moje žákyně ze zemědělské školy – strach a odpor k dostihovým koním se změní v překvapení, že si může na dostihového koně sednout a vyjet ven i méně zdatný jezdec, kůň s nimi na louce nikde nezdrhá, v terénu se neleká, všude vleze. Když koně pracují každý den, každý den přemýšlí o své práci – nemají stereotyp a nemají důvod vyhledávat nebezpečí a předvádět se.

Změna pohledu na dostihy a plnokrevníky se Vám v našem případě tedy opravdu povedla! Děkujeme.

Když jsme si šli do stáje v Beňově povídat o dostihovém sportu, ani ve snu by nás nenapadlo, že budeme odcházet se zažehnutým plamínkem lásky k plnokrevníkům. Věříme, že i Vám rozhovor s těmito velice skromnými, ale inspirativními trenéry vnesl do duše pozitivní energii a zcela jiný pohled na věc.

Doufáme, že toto setkání nebylo naše poslední, a že v letošní sezóně budou koně z Beňova opět zářit v řadách vítězů. Držíme Vám palce.

Váš tým horseboook